Petra C.

Všichni, od lékaře až po mé blízké, mi začali tvrdit, že bych se s tím měla smířit, už tak mě to stálo velké úsilí, spoustu peněz a hlavně neustálé zklamání z žádného výsledku. Mojí vyhlídkou tedy bylo „smíření se“ s tím, že nevím, co mi je, ale do konce života budu brát léky a nějak to zkrátka vydržím. Vzdát jsem se nechtěla, ale už jsem skutečně nevěděla, co bych jiného dělala.

V tomto rozpoložení, že už jsem zkusila všechno a teď se zkrátka musím smířit s tím, že to nikdy nebude lepší, jsem jela do lázní a zcela náhodou navštívila přednášku Margarity Iliopulu o výživě. Dodnes to beru jako znamení – ani jsem nechtěla jít, protože bylo poledne a chtěla jsem si zdřímnout. Hned v úvodu při představení Margarita zmínila, že se věnuje především léčebné výživě a zaměřuje se – mimo jiné – na klienty s kožním onemocněním. Ani po tom všem, co jsem měla za sebou, jsem netušila, že něco takového existuje. Bohužel podle nejen mých zkušeností každý atopik tuší, že jeho stav se může zhoršit po určitých potravinách, ale nikdy mu nikdo neřekne jakých a vysledovat je vlastním úsilím je prakticky nemožné.

Po přednášce jsem tedy Margaritu požádala o vizitku a rozhodla se, že tohle je opravdu to poslední, co zkusím. Margarita – ačkoliv sama nemohla tušit, jak moc je to pro mě důležité – mi hned v úvodu řekla, že mě nemůže vyléčit, ale svůj stav dokážu zlepšit „jen“ vlastním úsilím. A dostala jsem od ní jídelníček, kde bylo přesně řečeno, co jíst MÁM.

Většina lidí, když viděla můj jídelníček, měla tendenci se mě ptát, proč tam to nebo ono NENÍ, a mně teprve tehdy došlo, že to je pro mě největší benefit – někdo mi konečně řekl, co ANO. Bylo mi úplně jedno, proč na jídelníčku něco není, ale byla jsem nadšená, že vím, co tam JE a nic jiného nemusím řešit. Zní to banálně, ale poprvé v životě mi někdo řekl, že mám šanci, a ukázal mi, jak na to. Do té doby jsem byla od lékařů zvyklá jen na prohlášení typu „víc než polovina atopiků příčinu nezjistí, s tím radši počítejte“ a zákazy, hlavně doprovázené pocitem, že jsem hloupá (každý přece ví, že když jste atopik, nemáte jíst rajčata / víno / čokoládu a podobně). Vedlo to jen ke strachu cokoliv sníst, který se průběžně střídal s rezignací ve stylu „nic nejím a stejně je mi špatně, tak můžu jíst cokoliv“. Na mém základním seznamu se mimochodem objevilo celkem dost potravin, o kterých „každý ví“, třeba mango, losos a červená paprika.

Teď, bezmála po půl roce, sice příčinu své nemoci neznám, ale už mě to netrápí. Neberu žádné léky a hlavně jsem se zbavila neustálého strachu, když jdu do restaurace a nevím přesně, co jídlo obsahuje. Nad jídlem nemusím celé dny přemýšlet, přesně vím, co jíst, kdy a v jakém množství. Největším pokrokem pro mě byla dovolená, kterou jsem si hned v úvodu naplánovala po symbolických 100 dnech, s tím, že zkusím některé „zakázané“ potraviny – kromě toho, že většina z nich už mi ani nechutnala, jsem zjistila, že když si dám skleničku vína a kus dortu, nestane se NIC. Vědomí, že i když občas sním rajče, moje tělo se s tím vyrovná a neskončím na týden v obvazech, je mojí největší výhrou. Čistě „váhově“ mi ubylo necelých deset kilo, ale zdravotní výhody jsou nesrovnatelné. Pochvala, že jsem zhubla, je sice cenná, ale nejcennější pro mě momentálně je, když si někdo všimne, že nemám make-up ani dlouhé rukávy. Pro někoho uprostřed července samozřejmost, ale pro mě velké vítězství.